↑ Return to Obecní úřad

Print this Stránka

Hasiči

HASIČSKÉ VZPOMÍNKY JAROSLAVA SÝKORY

Narodil jsem se 9. dubna 1906 ve Vysokém blízko Žďáru nad Sázavou v rodině hasiče. A i u mne se potvrdila moudrost našich předků v přísloví, že jablko nepadne daleko od stromu. Tak jsem se stal nejdříve obdivovatelem, pak dorostencem a členem hasičské organizace. A nejen já, ale i má jediná sestra.

V naší obci byl založen sbor dobrovolných hasičů v r. 1909. První požár, který jsem viděl, vypukl na podzim 1909. Hořela chalupa na pokraji vesnice, oheň ohrožoval dvě sousední stavení. Vysočtí hasiči svou pohotovostí a rychlým zásahem obě budovy uhájili, splnili s úspěchem svou maturitu. To všechno mi vyprávěla v pozdějších letech maminka. Mně zůstal v paměti jen nejasný, mlhavý obraz všeho toho, co se při požáru dělo.

Události z následujícího roku se mi hluboce vryly do paměti. Rodiče právě přestavovali dřevěný domek v cihlový. Shořelo 15 selských usedlostí s hospodářskými budovami a stodolami. K požáru se dostavily všechny okolní hasičské sbory. Přirozeně, že žďárští hasiči byli mezi prvními. Přijeli s parní stříkačkou. Bohužel voda v nevelkém rybníčku na návsi byla brzy vypumpována. Potřebná voda se musela pak čerpat ze vzdáleného většího rybníka a přiváděla se na požářiště ze stroje do stroje. Vál prudký východní vítr, požár se šířil dvěma směry. Byl to veliký požár, později se vykládalo, že černé mraky dýmu bylo vidět až v Přibyslavi.

Aby děti nebyly ohroženy a nepřekážely dospělým lidem, shromáždil je pan řídící Fr. Štourač s paní do školy (stojí uprostřed mezi obcemi Vysoké a Počítky) v 2. třídě, která okny hleděla na stranu obrácenou k Počítkám. Mně na dlouhou dobu utkvěly v hlavě vysoko šlehající plameny, kotouče dýmu, hořící domy a hospodářské budovy byly kryty buď šindelem nebo lepenkou, hukot a praskot hořícího ohně a vřískot hasičských trubek.

V dalším roce, kdy jsem s otcem denně chodíval se dívat na Halleyovu kometu na Králův palouk, zažil jsem další požár v místě. Tentokrát hořelo v noci a bylo to u Králů. Otec od r. 1911 byl náčelník sboru (po založení byl prvním náčelníkem pan učitel Fr. Juda, který po dvou rocích odešel na jiné působiště), když uslyšel výkřiky hoří ! , vyskočil z postele, narazil si v rychlosti kalhoty, boty a přílbu a vyrazil ven. Při tom chvatu jen tak, tak, že neskočil do posady na husu, která tam právě vysedávala žlutavá housátka. Tak to tenkrát na vesnicích na jaře bývalo. Pohotovost a rychlost zásahu se vyplatila. Sousední selská usedlost u Kubíčků byla uhájena.

Pak přišel r. 1914, začátek 1. světové války. Temně zněly bubny vesnických strážníků, ohlašující všeobecnou mobilizaci. Vojáci museli do 48 hodin nastoupit ke svým plukům. Všude se ozýval pláč a nářek. Mezi těmi, kteří se těžce loučili se svými milými, byl i můj otec. Malé naše hospodářství osiřelo. Zůstala tu 39letá maminka, 16letá sestra Marie a já. Obhospodařovali jsme s dvěma kravkami Kropkou a Bělkou 17 měřic pozemků. Těžko se žilo s přibývajícími roky války. Zmáhala se bída a hlad. Málo se urodilo a co bylo, sebraly vojenské rekvizice. Spolkový život upadal. Na vsích zůstali jen dědové, invalidé a skutečně vážně nemocní muži.

Během války bylo požárů jen málo. U nás hořelo jen jedenkrát, a to v tak zvaných Chalupách, které stály asi 500 m od Vysokého u silnice ke Lhotce. Oheň byl ve vesnici pozdě zpozorován. Zbylí staří hasiči s pomocí starších chlapců přitáhli ruční stříkačku, ale zasáhnout už nebylo potřebí. Dřevěná chalupa už dohořívala, rybník byl příliš vzdálen a nedostávalo se hadic. Chtěl jsem k požáru také běžet, ale maminka mě nepustila. Druhé stavení bylo od hořícího prvního odděleno vysokými stromy. Vál také příznivý vítr.

28. říjen 1918, konec 1. světové války. Nadšení, veliká radost, že jsme po 300 letech nabyli opět svobody a samostatnosti. Radost ve všem a všude. I v našem hasičském sboru. 2 naši členové padli, ostatní i můj otec se šťastně vrátili z italské fronty. Mnozí se zraněním nebo jinak s podlomeným zdravím. Mezi navrátilými svými členy jsme zvlášť srdečně přivítali v našem sboru ruského legionáře pana Tobiáše a italského Ant. Maternu. A opět zněla polnici s vysokou znělkou: „Stojí hruška v širém poli vysoká, vysoká“, která zvala své členy od jara do podzimu každou druhou neděli brzy ráno na cvičení pořadové, pak se strojem na sucho, občas i s vodou. Já u těchto cvičeních snad nikdy nechyběl. Jaký tedy div, že mne přijali za čestného člena v 17 letech a zároveň mě pověřili, abych vedl hasičský dorost, tehdy tzv. jinošskou družinu.

Než se rozepíši o práci a činnosti jinošské družiny, nesmím zapomenout na četné požáry v dvacátých letech. Po dobu války stavení chátrala, nikdo nic neopravoval. Neměl také kdo a čím. Protože pojišťovny v 1. republice nepřispívaly pojištěncům na opravy domů ani grošem, začaly se požáry množit. Hned hořelo tam, pak zas jinde a pachatele nebylo možno při činu dopadnout. V okolních obcích nebylo téměř týdne, aby někde nevyletěl červený kohout. Hasičské sbory ani zvláštní obce nevyjížděly sousedům na pomoc. Když přece ano, tak jen 4členné družstvo s berlovkou. Proč to? Uvedu jen jeden případ z mnoha jiných. Ve Škrdlovicích k večeru hořelo. Hasiči z blízkého Stržanova spěchali na pomoc. Účinně zasáhli. Když požár téměř zlikvidovali, s hrůzou zjistili, že červený kohout přeletěl do Stržanova. Rychle zpět domů. Hadice byly mokré, nešly svinout, lámaly se. Než přijeli domů, byly v plamenech další 3 selské usedlosti. Od té doby každý sbor v takových případech nikam nevyjel. Postižená obec musela spoléhat jen na zásah vlastního sboru.

Jinošská družina byla u nás založena ve Vysokém v r. 1923. V tomto roce jsem navštěvoval 5. tř. státní reálky v Novém Městě na Moravě, kam jsem chodíval se svým přítelem Emilem Markem denně 22 km pěšky. Družině jsem se mohl věnovat jen v neděli odpoledne. Naučili jsme se pracovat s berlovkou i s velkou ruční stříkačkou. Nezapomněli jsme ani na pořadová a na hry. V deštivých nedělích jsme čítávali vhodné články z Hasičské ochrany a Českého hasiče, ale i zábavou literaturu. V létě o nedělních odpolednech jsme se seznamovali s krásami naší Vysočiny. Byli jsme u Dářka, na Čertově kameni na Tisůvce, vylezli jsme i na dřevěnou rozhlednu na Žákovici. Z obou kopců hor byl překrásný výhled na rodnou krajinu Vysočinu. Nezapomněli jsme shlédnout Stříbrnou studánku na Žákovici, kde pramení řeka Svratka. Proviant jsme si brali z domova. Stavit se někde na svačinu, na to nebylo peněz.

V roce 1925 jsem maturoval a rozhodl se stát se učitelem. Požádal jsem proto zem. školní radu v Brně, aby mně dovolila hospitovat na obecné dvoutřídní škole u nás. Žádost byla kladně vyřízena. Vděčím panu říd. učiteli Josefu Pavelkovi a paní uč. Marii Laufrové, že mě zasvětili do tajů učitelského povolání. Po roce jsem vykonal s úspěchem doplňovací zkoušky na učitelském ústavě v Příbrami. Na podzim jsem byl ustanoven výpomocným učitelem v Bystřici nad Pernštejnem a krátce jen ve Veselí u Dalečína. V letech 1927 a 1928 jsem vojákoval u 2. letec. pluku v Olomouci. V r. 1928 jsem nastoupil na jednotřídku v Mor. Janovicích Strážku za onemocnělého kolegu Jana Klusáčka. Tehdy jsem byl také pověřen výborem hasičské župy Vilímovy vedením jinošských družin na okrese.

Podařilo se mi vytvořit ze 3 obcí (Vysoké, Lhotka, Počítky) vzornou družinu, která čítala 24 chlapců a 10 děvčat. Kromě typicky hasičské činnosti zaměřili jsme se na prostná cvičení. Největší úspěch měly prostná se sekyrkami, s praporky, se žebři a cvičení se štíty. Předváděli jsme je na různých místech, hlavně na okrskových hasičských sjezdech ve Vysokém, Zámku Žďáře, Polničce, Stržanově, Skleném, Novém Veselí, v Újezdě, Rozsičce, Kotlasích a. j.

Jedno z nejpěknějších vystoupení bylo v mé rodné obci ve Vysokém v r. 1929, kdy jsme vzpomínali 20. výročí založení našeho sboru.

VZPOMÍNKY NA DĚNÍ HASIČŮ VE VYSOKÉM

Mé jméno je Josef Pospíchal, narozen v roce 1934. Napojit se na vzpomínky pana Sýkory je složité. Pan Sýkora se z Vysokého odstěhoval a jeho mladý kolektiv, který vedl k hasičské myšlence odrostl. Většina jeho členů se podílela na hasičské práci. Hrála se divadla a to dost často. Jako děcka jsme po celé vesnici snášeli židličky, každá musela být popsána, abychom věděli kam ji zas budeme vracet. Pořádaly se bály a dost často také taneční zábavy. Někdy to tak trochu nevyšlo. Pamatuji si jak moji rodiče přišli z bálu a říkali si: „To co nevyhráli, tak vyzpívali“, mysleli tím muzikanty. Vysočtí hasiči byli přínosem pro naši vesnici, v létě stavěli máje a pak pořádali jejich kácení. Samozřejmě je museli hlídat, aby je neskácel někdo cizí. Při oslavách též stavěli slavobrány. Často jsem slyšel vykládat, jak na vůz na zadní kolo namontovali makety tanečního páru, který při jízdě neustále tančil a stala se z toho velká podívaná. Někdy se tak trochu zadrhlo.

Během času se stále více a více dostávala do činnosti sboru politika a vůbec to nebylo jednoduché. Z jednoho sboru byly dva. Jeden měl bál ve Vysokém a druhý v sousední vesnici v Počítkách. Toto politické rozdělení pro sbor nebylo přínosné, spíše to činnost sboru tlumilo. Když jsem se svého táty, který byl dlouhá léta hospodářem a pokladníkem ptal, nejen že jsem se nic nedozvěděl, ale bylo mi řečeno, že to není vůbec nic, co by se mělo zachovat jako dobrá práce hasičů.

Moje první hasičování začalo, když sbor oslavoval 30. založení. Pamatuji si jak přišli hasiči z okolních sborů a jako prostor na oslavu výročí si zvolili silnici do obce Lhotka, kde náš velitel pan František Šípek předal velení celého útvaru panu Getlerovi asi okrskovému veliteli, který pak útvaru velel a dosti je proháněl. Cvičení spočívalo v provádění všech pořadových cviků, bylo to delší dobu.

Po této akci jsem se sám zařadil do sboru, ale nikomu jsem nic neřekl. Bylo mi 6 let a začal jsem chodit do školy a mezi hasiče, kde jsem nikdy nechyběl. V této době začalo to nejhorší co může lidstvo postihnout, začala druhá světová válka. Z tohoto důvodu jsme měli ve škole hasičské cvičení. Měli jsme malou ruční stříkačku , říkali jsme jí „berlovka“. Trochu mě mrzelo, že jsem nebyl zařazen ke koncovce, jak se tehdy říkalo proudnici, ale zařadili mě, abych pumpoval. Naši vysočtí hasiči měli zmotorizovanou ruční velkou stříkačku. Motor namontovala firma Pohanka z Města Žďáru, jak se tehdy jmenoval Žďár nad Sázavou. Nebylo to prvotřídní, ale stříkat se z toho dalo. Můj táta jako pokladník často říkával: „Dali to zmotorizovat, ale peníze jsem musel dost těžce sehnat já“.

Válka všude změnila spolu soužití mezi lidmi. Jeden občan se přiklonil k němcům a všichni se ho báli. Ale hasiči cvičili a hasičská myšlenka stále byla živá. V tu dobu vedl hasiče vedl dlouhodobý pan František Šípek a dost se cvičilo. V neděli a někdy i v sobotu pan Jan Kirchner v oblečení hasiče a s přilbou na hlavě na čtyřech místech v naší obci zatroubil velmi pěkně a poctivě: „Stojí hruška v širém poli vysoká, vysoká“ a takřka všichni hasiči šli cvičit. Pro dnešní dobu věc nepochopitelná. Často cvičili na sucho i z vodou. Překvapovalo mně, že ačkoli naše zmodernizovaná stříkačka měla rozdělovač na dva proudy, oni cvičili na tři proudy. Moje překvapení brzy dostalo vysvětlení. Bylo to příprava na koupi nové stříkačky.

Po domluvě přišel pan Getler ze Žďáru, který se vyznačoval nejen tím, že přišel a celý sbor ožil jeho příjemným a veselým chováním, ale i zvláštní taktikou trochu jako koňský handlíř. Pamatuji si jeho slova: „Já jdu za Rouskem, ať taky udělá něco pro hasiče“. Rousek to byla továrna v klášteře ve Žďáru, což jsem tenkrát nevěděl. Vše jsem pochopil, když byla dovezena stříkačka, které jsme říkali „stratílek“, byla to firma, kde byla vyrobena. Pan František Šípek, tenkrát velitel, konstatoval ke koupi stříkačky: „Getler jim předal dva rybářské pruty a naučil je jak se chytají ryby“. My jsme zapřáhli stříkačku a jeli domů. Proč to všechno bylo, asi pochopíte.

Čas plynul, válka skončila, velitelem se stal František Marek. Pamatuji si, jak hasiči na 28.října stáli, ustrojeni v zelených stejnokrojích, které tenkrát vystřídaly bílé uniformy, čestnou stráž u pomníku padlých z první světové války. Dalo se říct, v tomto případě napsat, že tady začala etapa, kdy dobrovolní hasiči se částečně začali měnit a nastoupila požární ochrana.

Vážení čtenáři, dění ve světě se nezastavilo. Jde dál. V naší krátké době bytí světa jsme zaznamenali dvě války a mír. Teď na nás doléhá válka za mír. Je to válka, kterou svět nazval válkou studenou. V naší vesnici stálo několik občanů za válkou za mír, proti celé vesnici. Tato válka byla revolucí, která snad lidstvo ještě nezasáhla. Z naší obce byly vystěhovány tři rodiny a nastěhovány sem jiné. Celkem bylo pět živitelů rodin zavřeno do kriminálu. Jen proto, aby je mohli připravit o všechno, co celé rody nashromáždily. Za přihlížení občanů, co bojovali za mír, a ještě pomohli tento nelidský skutek uskutečňovat.

Hasičská myšlenka ale pokračovala, a to proto, že hasičská myšlenka je věčná. Je několik organizací se smyslem pomoci bližnímu, tak velkou odezvu nemá žádná. My názvem opouštíme hasiče, a teď z nás budou požárníci. Možná, že slovo „pomoc bližnímu“ trochu oslabilo, ale nic nemění obsahu dalšího slova „pomož, když můžeš“, které pro nás platí.
Po panu Markovi přebírá velitelování pan Stanislav Blažíček. Potom, když jsem nastoupil k požárníkům, byl jsem zvolen organizačním referentem. Vyčistili jsme rybník na návsi a zavezli jsme nerovnosti na celé návsi.

Pan Blažíček odešel k požárníkům na Žďas a velitelování převzal Fortunát Sláma. Stalo se, že začaly požární soutěže. Nemuselo se cvičit po celý rok, ale nacvičila se soutěž. Po roce se pan Fortunát Sláma odstěhoval do Žďáru a velitelem jsem byl zvolen já. V soutěži jsme pokračovali více sportovně, než že musíme vyhrát. Náš největší úspěch je druhé místo v okresní soutěži. Stalo se to u nás dosti populární a začalo to zajímat žáky. Družstvo žáků se stalo skutečností a jejich práce se velice rozvíjela. Jednou jsem přijel autobusem z práce ze Žďasu a u autobusu se shromáždila skupina děvčat. Trochu jsem byl překvapen, když mě oslovila jedna z nich, prý by chtěly jít k požárníkům a jezdit na soutěže. Ale máme podmínku, málem jsem se posadil, něco nového. Že nebudeme běhat k transformátoru jako kluci. Totiž kluci měli úplnou svobodu při účasti na nácviku, ale byl tam takový zákon:“Ten, kdo to přepískne“, dostal trest běžet k transformátoru asi tři sta metrů. A dost dobře to klapalo. Když jsem děvčatům vysvětlil, o co jde, a ony uznaly, že naši kluci jsou esa v problémech. Bylo další družstvo na světě. Bylo domluveno, že si všechno budou organizovat samy. Já osobně si myslím, že tohle se málokde stane.

Naše práce se ukázala i u požárů v naší obci. Stalo se, že po pálení jak se říká čarodějnic, chlapci ucítili zvláštní pach. Šli po něm a zjistili, že jednomu občanu hoří maso v udírně. Maso uhasili, ale ve čtyři hodiny ráno byl celý objekt v plamenech. Požár jsme uhlídali, že se nerozšířil. Vznikl od plev, které byly mezi stropními trámy a děravým komínem. Další požár vznikl u Křivánků u silnice. Zbrojnice byla přestavována, stříkačku jsme měli u nás a byl velký problém se dostat k dolnímu rybníku, jak létal eternit. Vše dobře dopadlo, též jsme pomohli uklidit požářiště. Další požár, trochu zvláštní. Dělali jsme prohlídky a viděli jsme u Pokorných hromadu ječmenných plev, do kterých zatékalo. Vůbec jsme nevěděli, že plevy mohou samovznítit, ale stalo se. Objekt vedle této lepenkou a šindelem pokryté stodoly, kde dříve byl uskladněn len, se nedal uhájit. Ale další vedlejší stodolu jsme od požáru již uchránili.

V tuto dobu, kdy naše zbrojnice byla před rozpadem a padaly z ní části zdí, jsme si nechali vypracovat plány a sehnali jsme si třicet tisíc korun na výstavbu nové zbrojnice. Obec Vysoké spadala pod Místní národní výbor Počítky-Vysoké. Úřad, jeho tajemník a předseda Místního národního výboru sídlili v Počítkách. Z jejich strany zpočátku nebyla úplná podpora námi zamýšlené výstavbě nové zbrojnice ve Vysokém. Jejich názor se naštěstí postupem času změnil tak, že výstavba nové zbrojnice mohla zdárně proběhnout a slouží k plné spokojenosti doposud.

Další požár lze nazvat „superpožár“. Stalo se. Jeden pracovník státního statku jako řidič traktoru měl na zádi vozu, upnutého za traktorem, spuštěný řetízek, kterým se uvazovaly další stroje na přetahování. Řetízek měl na konci háček, který při přejíždění kabelu za něj chytil a vytrhl ho z výfuku, který byl vchodu. Při jiskření spojených vodičů se vznítila sláma u výfuku. Než se stačila uhasit, oheň vnikl do výfuku plného slámy. Toto se vznítilo a výfukovými rourami se oheň dostal na skladovák, kde byla uskladněna sláma. Na skladováku pracovali dva dělníci, kteří slámu rovnali, a měli co dělat, aby si zachránili vlastní životy. My jsme přijeli ke skladováku a snažili se zmírnit veliký žár. Velice nám pomohli hasiči ze Žďaru, když se ptali, co potřebujeme. Požádali jsme je, aby nám zařídili dopravu vody z dolního rybníka, na požářišti bylo totiž vody málo. Za krátký čas voda tekla. První naše akce byla odstranit nafoukanou slámu na střeše mezi skladovákem a dřevěným kravínem, pokrytým eternitem. Tím jsme ovlivnili to, že se požár nerozšířil na střechu kravína. V případě, že by se tato akce neuskutečnila, měli bychom co dělat, abychom si zachránili holé životy a všechno by lehlo popelem. Po prohlédnutí protipožárních dveří, které byly mezi dalším skladovákem se slámou, jsem přišel k názoru, že další skladovák je v ohrožení ohněm. Bylo to zjištění, které bylo opačné k názoru několika osob i z oboru hasičského, rovněž přítomných u požáru. Měl jsem s tím velké potíže, ale přesto jsme se připravili na názor náš. Další skladovák po určité době opravdu začal hořet, ale díky naší přípravě jsme požár ztlumili. Vyhledal jsem vedení státního statku a upozornil je, že protipožární dveře nejsou kvalitní a jestliže je nezazdí, shoří jim další skladovák naplněný desítkami tun suchého sena. Upozornění brali velice vážně i proto, že nebyl ještě druhý skladovák v plamenech. Bylo to od nich odpovědné rozhodnutí, které se uskutečnilo na žádost velitele zásahu. Při zazdívání posledních tří vrstev cihel upozornil vedoucí zedníků, abychom mu přinesli namočené pytle k provizornímu zacpání ještě nezazděného otvoru, aby bylo zabráněno šlehání plamenů tímto otvorem do požárem ještě nezasaženého skladováku. Akce se podařila. Bylo zachráněno mnoho desítek tun krmného sena. Oba dva skladováky naplněné slámou ovšem vyhořely. Nebylo možné je zachránit, neboť protipožární dveře nebyly funkční. Kravín ještě nebyl naveden dobytkem, a tedy nehrozilo uhoření krav. Všechno dobře dopadlo a krávy se naváděly v čase, co byl stanoven ještě před požárem. Kravín dobře prosperoval, krmení bylo dost a musela se jen dovézt sláma na stlaní. Po skončení vyšetřování jsme byli dosti překvapeni, že se neobjevil ani náznak uznání naší obětavosti a vynaložené práci. Nic z toho nás neodradilo a dál jsme prováděli požární ochranu.

Naše práce a soutěže stmelily staré, mladé i děvčata a za celé období několika let se nestalo vůbec nic, co by zaneslo nesoulad. Jako hasiči jsme hráli divadla, pořádali stavění a kácení máje, organizovali maškarní průvody, často jsme pořádali i taneční zábavy. Jako největší úspěch považuji uspořádání tanečního kurzu. Tento kurz vedli manželé Mikšovi. Ve Žďáře nebylo kvalitnějších mistrů tance a pod jejich vedením probíhaly všechny kurzy tance ve městě. Stalo se. Měli jsme začátek kurzu v sedm hodin. Naše domluva mezi účastníky kurzu zněla: o půl sedmé budeme všichni připraveni a budeme se chovat náležitě slušně a odpovědně. Ale protože jsme se sešli dříve a měli gramofon, tak jsme si chtěli ještě zařádit, což bylo u nás dosti časté. V tu dobu u nás měl moderní tanec velký úspěch a tak se „řádilo“. V šest hodin se otevřely dveře a manželé Mikšovi i klavírista vešli do sálu a tuto taneční spoušť moderních tanců pozorovali. Řádně se nám omluvili, že nechtěli nic jiného, než poznat kvalitu našich účastníků tanečního kurzu. Jejich první slova zněla: Nebude to kurz pro začátečníky, ale pro pokročilé. Asi měli výhrady k způsobu tance a prodloužili kurz z osmi na deset částí za stejnou finanční úhradu. Jak jsme se později dověděli, padli jsme jim příjemně do očí a vše proběhlo k vysoké spokojenosti jak účastníků kurzu, tak našich tanečních mistrů. Jako odměnu, že u nás strávili deset pěkných večerů, nám předvedli soutěžní tango a my jsme se kolem nich v kruhu drželi za ruce. Zanechalo to v nás velký dojem.

Možná, že by se mohla zaznamenat jedna z mnoha okrskových soutěží. Když děvčata nastoupila na soutěž, byla rychlostí jako druhá. Ty první soutěžící z Kláštera měli 40 trestných bodů, a proto jsme měli být první. Ale byli jsme druzí. Vyslali jsme „špiona“, kterého jsme všichni společně vybrali, a ten měl zjistit opravdový stav. Špion zjistil, že Klášteráci nemají v soutěži započteny trestné body. Začali jsme přemýšlet, co budeme v této situaci dělat. V tu chvíli přišel další špion, kterého jsme ani nestanovili, ale ten byl domluven s našimi děvčaty, že chtějí být druhá. A to proto, že na prvním místě je odměnou fotbalový míč, kdežto na druhém místě je odměnou míč volejbalový. V tuto dobu děvčata často hrávala volejbal a velice by se jim hodil míč volejbalový. Při převzetí míče prozradila Klášterákům, proč je ponechali na prvním místě.

Naše kroužky nezahálely ani mimo soutěže a všichni do jednoho prošli školením a zkouškami, získali odznak Mladého požárníka. Toto školení vyžadovalo obeznámení s mnoha technickými i praktickými věcmi. Při přezkoušení všichni obstáli. Jako největší úspěch obou kroužků se dá hodnotit vystoupení v Brně. Po soutěžích jsme byli požádáni jako okresní štáb výcviku, abychom obsadili velkou krajskou požární soutěž v soutěžních disciplínách. Byla uskutečněna přípravná soutěžní vystoupení na tuto akci, která měla propagovat hasiče v našich celostátních organizacích jako byl Pionýr a Svaz mládeže.

Měla to být propagace našich škol. Jako první družstvo, které vyhrálo nárok na účast za celý okres Žďár nad Sázavou, bylo družstvo žákyň hasičů Vysoké. Jako první žáci, kteří se měli zúčastnit tohoto krajského srazu, bylo žákovské družstvo hasičů Vysoké. Byl to velký úspěch našich žáků a žaček. Na tento úspěch se našli i pochybovatelé, kteří dávali veřejně najevo své pochybnosti. Dopadlo to tak, naše žákovské družstvo chlapců se umístilo celkově na třetím místě se ziskem bronzové medaile. Naše žákovské družstvo děvčat se umístilo na šestém místě. Že to byl úspěch svědčí to, že celkem se zúčastnilo dvanáct žákovských družstev chlapců a všechna byla bezvadně připravena, ale jen dvě z nich se dostala před nás. U žákovského družstva děvčat to byl též úspěch, protože se udržela v první polovici a dokázala vzdorovat dobře připraveným družstvům, která se umístila za nimi. Dokázali jsme všem pochybovačům, že ve Vysokém jsme schopni vytvořit dvě družstva, která mohou reprezentovat okres.

Požárníci ve Vysokém stále vykazovali úspěšnou práci a při jakékoliv akci se našlo dost obětavých členů. Všem účastníkům vysockého dobrovolného sboru je potřeba vyslovit uznání za odhodlání k pravidelné účasti na různých požárnických soutěžích a jakýchkoliv jiných akcích. Nebylo doby, kdy sbor byl neschopný zásahu a pomoci. Kladná stránka sboru je, že při pozvání na různé akce v sousedních obcích je vždy připraven a vždy se účastní.

Je zapotřebí se vrátit k osobám, které řídily technickou i kulturní činnost požárnického sboru. Po určitém čase jsem uvážil, že mám dost následovatelů, a proto jsem se vzdal velitelské funkce. Jako další velitel byl zvolen pan Jaroslav Drejček. Po panu Drejčkovi, který se odstěhoval do Žďáru nad Sázavou byl zvolen velitelem pan Ladislav Brabec. Po nějaké době , když pan Brabec skončil s funkcí velitele ,vznikla mezera ve velitelském vedení požárníků. Abych zamezil možným problémům v kontinuitě technického vedení, nechal jsem se zvolit velitelem. V tento čas se odehrála „sametová revoluce“ a požárníkům se otevřela cesta k přejmenování na původní název hasiči. Po necelých dvou letech jsem byl vystřídán novým velitelem panem Janem Smolíkem. Ten se vzdal své velitelské funkce po té, co se odstěhoval z Vysokého. Dalším velitelem byl zvolen pan Jaroslav Škapa, který doposud velí našemu úspěšnému dobrovolnému hasičskému sboru ve Vysokém. Vážím si všech, kteří dávají našemu sboru volný čas a dobře se o něj starají.

Permanent link to this article: http://obecvysoke.cz/wordpress/obecni-urad/hasici/